Bojišnica ve vlaku Karlovac - Rijeka

Vysála mi jazyk a s hlubokými vzdechy ho jemně kousala bílými zuby. Chytil jsem ji oběma rukama za velký měkký zadek a zvedl ji na malý umyvadlo. Seděla na něm s roztaženýma nohama a zatímco jsme byli spojeni polibkem, spěšně mi rozepnula kalhoty a vytáhla smrtící zbraň. Rozhrnul jsem jí černé tenké kalhotky a zabodl jí svou bajonet do slinavé kundičky. Držela mě vaginálními svaly, jako by ze mě chtěla vymačkat všechnu šťávu života. Musel mi z toho stisku zmodrat penis. Nabíjel jsem se do ní celou svou délkou, a ona každý můj náraz doprovodila hlubokým vzdechem, zatímco mě svýma plnýma nohama v černých punčochách svírala kolem pasu a kousala mě do krku a do obličeje.

Unavený od služby vlasti, v Karlovci jsem se usadil do měkkých křesel kupé "Inter City", které mě za nějaké tři hodiny odvezou do Rijeky. Maskovací uniforma na mě byla tak zmačkaná a nepohodlná, a boty mi svíraly nohu. Nedaj Bože, abych si je teď sundal! Myslím, že bych způsobil mor, jako by někdo použil nervový plyn, o kterém jsem slyšel na výcviku. Tak mi takhle je, když jsem nechtěl vzít civilní oblečení. Možná jsem podvědomě chtěl, aby mě lidé viděli v uniformě. Tak jsem se cítil důležitější...
Netrvalo dlouho, než mě přemohl únav, a už jsem pomalu dřímnul, myslíc na své krásné přítelkyně, které vezmu ven do pozdních večerních nebo brzkých ranních hodin během mé zasloužené dovolené.... Na některé z následujících stanic, nemám tušení, které, mě z chodby vagónu vytrhl jemný zvuk podpatků, který se stále více blížil k mému kupé. Jak zvuk sílil, ve mně rostla stále větší touha zjistit, jakou nohu zdobí ta zvučná botička. Stával jsem se euforickým. Ani sám nevím proč, ale připravil jsem se na pozoru, jako bych z úkrytu čekal na zuřivého nepřítele, kterého je třeba zničit. Tehdy se objevila paní ve svých dobrých čtyřiceti, a já jsem jako chlapec seděl v tom křesle, pevně se držíc rukama za měkký polštář pod sebou, s napůl otevřenými ústy a široce otevřenýma očima. Jako bych spatřil samotného Hitlera. Kde je teď celé moje hrdinství? Nebál jsem se tupých kroků v době mrtvé stráže, a teď jsem ztuhl strachem, když jsem uslyšel ženský krok. Ale to všechno v okamžiku přerušil příjemný ženský hlas, plný tepla, který se mě zeptal na volné místo.
- Samozřejmě, paní, jen prosím.
Viděl jsem, že za sebou táhne velký kufr a hned jsem se nabídl pomoci.
- Dovolte, paní, abych vám to zvedl. Nemusíte se mučit - řekl jsem sebevědomě a zvedl jí zavazadlo bez jakýchkoli problémů. Ani jsem necítil, jak těžké je. Hned poté jsem jí podržel dlouhý kabát, který si svlékala. Poděkovala mi překvapeně a pochválila moji kavalírství. A kdyby jen věděla, co všechno bych jí podržel... Sedla si naproti mně a tehdy jsem mohl plně vidět její ženskost a krásu středního věku. Byla brunetka s trvalou frizurou po ramena, s lehkým make-upem na podlouhlém obličeji s jen pár vráskami, které prozrazovaly její věk. Dělal jsem, že se na ni nedívám, ale každá chvíle její nepozornosti sloužila jako okamžik mé fantazie. Úzký černý dolcevita pokrýval její krk, kolem kterého visel náhrdelník s nějakými kamínky a tak krásně zvýrazňoval její bujné čtyřky, na jejichž vrcholcích se rýsovaly větší bradavky. Ani jsem si neuvědomoval, že zadržuju dech, když ji vidím. Ach! Tehdy se můj pohled přesunul níže. Kolem elegantně vyplněného pasu měla černý široký kožený opasek s velkou sponou, a ještě níže krátkou černou sukni a šedo-černé punčochy na přehazovaných plných nohách, které nakonec zdobily lakované černé botičky s vysokým podpatkem.
- Úžasná! - řekl jsem si, a nahlas jsem vzdychl tak, že se otázkově podívala z časopisu, který listovala, na mě. Chytil jsem ten hluboký modrý pohled a jen jsem se usmál s výrazem tváře, jako bych něco zkazil. Odpověděla mi úsměvem a zeptala se, jestli je mi těžké být vojákem.
- No, ani ne, jenže jsi dočasně v mnoha věcech omezován a svázán - odpověděl jsem smutně. Svýma upravenýma rukama a jemnými prsty s dlouhými červenými nehty zaklapla časopis a odložila ho. Ruce zkřížila tak, že jí prsa ještě více naběhla a s kloparaním kol se začal příjemný rozhovor. Seznámili jsme se s jemným stiskem ruky.
- Já jsem Ana. Ráda mě poznáváš - mazlivě řekla paní.
Hovořili jsme o všem a dotkli se mnoha témat, každodenních událostí, o sobě, vtipech...
- Dobrý den! Jízdenky, prosím - ozvalo se z posuvných dveří. Když jsem průvodčímu podával svou jízdenku, paní Ana se postavila pro jízdenku do kapsy svého kabátu. Když vstávala, náhodou mi ukázala, že má podvazky a černé kalhotky. Na okamžik jsem zůstal zkamenělý, hlava otočená k jejímu rozkroku, a ruka natažená k průvodčímu. Ruku jsem zadržel ve vzduchu a poté, co mi průvodčí vzal jízdenku a vrátil mi ji.
- Děkuji vám, přeji příjemnou jízdu - řekl průvodčí, když vycházel z kupé.
Místo toho, aby si sedla, paní Ana přistoupila k oknu, otevřela ho a lehce se přes něj naklonila, takže jí vítr zapletl do hustých vlasů a kadeří. Jak jsem zůstal sedět, z této nižší pozice jsem mohl vidět okraje punčoch, které držely podvazky na těch plných, bílých stehnech. Část mě ještě stále zůstala zkamenělá. Můj penis narostl natolik, že to vypadalo, jako bych měl tři nohy. Ještě chvíli a proměním se v houfnici na trojnožce, která chrlí oheň. Potřebuji urgentně vzduch, protože jako důsledek měsíční vojenské abstinence dojde k ejakulaci do kalhot. Vstal jsem a postavil se k oknu vedle paní Any.
 - Je to hezké - řekla se zavřenýma očima.
- Co je hezké? - zeptal jsem se.
- Vzduch, příroda... a je hezké vidět vzrušení mladého kluka. Myslíš, že nevím, že jsi mě celou dobu pozoroval. Proto jsem ti to také ukázala - řekla dál paní Ana, pokládajíc hlavu na podloktí, které držela na vrchu otevřeného okna. Bojoval jsem s morálními nepřáteli v sobě a nakonec, jako bych byl veden nějakou vyšší silou, jemně jsem prsty pravé ruky dotkl jejího plného stehna pod krátkou sukní, kde syntetika přecházela do hladké kůže. Tento spoj umělého a pravého, tento přechod z tmavé punčochy na bílou kůži mi rozlil teplo kolem srdce, které se sneslo až k plným varlatům.
- Vidíš, že to není těžké - mazlivě řekla paní, zatímco její levá ruka jemně rozepínala kalhoty maskovací uniformy. Nic jsem neřekl. Jen jsem třásl nejistotou, jako vězeň před mučením, který ještě neví, co mu udělají. Odevzdal jsem se rukám paní Any, zatímco vlak uháněl lesem Gorského kotaru, a vítr z okna míchal vlhké lesní vůně s vůní jejích vlasů. Sklonila se na sedadlo a než její penis zmizel v jejích ústech, řekla:
- Mmmm! Jaký kousek! Teď tě já srovnám, hrdino - a začala hru jazykem, jako se plamen svými jazýčky pohrává s tvrdými větvičkami. Jen několik okamžiků později začala má houfnice chrlit v salvách, které paní Anu zasypaly po jazyku, obličeji a černé úzké dolceviti.
- Podívej, co jsi mi udělal! - řekla naštvaně. - Teď musím sundat veškerý make-up a umýt to z trička. - pokračovala rozrušeně. - Proč jsi mě nevaroval? Opravdu nejsi normální. Vždyť jsi mě celou umazal.
 Tehdy se postavila a s kabelkou odešla na toaletu na konci chodby.
- Sakra! A co teď? Až se vrátí, zase se naštve, a já nedostanu to, co chci - přemýšlel jsem. Nevěděl jsem, co dělat. Teď je to stejně jedno. Tak či onak jsem to zkazil a paní Anu. A možná je to všechno hra, protože mi ho možná chtěla jen vykouřit. Ne, to takhle nepůjde. Teď já přecházím do útoku. Nepřítel - lokalizován. Úkol – zničení. K maršovému kroku jsem se vydal k toaletě. K mému překvapení, dveře byly pootevřené a viděl jsem, jak si utírá obličej ubrouskem. Bez zaklepání a bez pardonu jsem vstoupil do úzkého prostoru, kde se mísily vůně oschlé moči a jejího parfému, a za sebou zavřel dveře. Podívala se na mě podivně bez slov.
- Omlouvám se, paní Ano, nevěděl jsem, že by vám to vadilo, pokud mohu... - začal jsem se omlouvat.
- Nic nepotřebuješ - přerušila mě. - Jen mě nech, abych se upravila.
- Ještě se neupravujte. Ještě jsme neskončili - řekl jsem a ve stejnou chvíli, přes umazanou dolcevitu jsem chytil za prso.
- Prosím tě... - chtěla mi něco říct, ale to mě vůbec nezajímalo. Přerušil jsem ji vlhkým a hlubokým polibkem. Vysála mi jazyk a s hlubokými vzdechy ho jemně kousala bílými zuby. Chytil jsem ji oběma rukama za velký měkký zadek a zvedl ji na malý umyvadlo. Seděla na něm s roztaženýma nohama a zatímco jsme byli spojeni polibkem, spěšně mi rozepnula kalhoty a vytáhla smrtící zbraň. Rozhrnul jsem jí černé tenké kalhotky a zabodl jí svou bajonet do slinavé kundičky. Držela mě vaginálními svaly, jako by ze mě chtěla vymačkat všechnu šťávu života. Musel mi z toho stisku zmodrat penis. Nabíjel jsem se do ní celou svou délkou, a ona každý můj náraz doprovodila hlubokým vzdechem, zatímco mě svýma plnýma nohama v černých punčochách svírala kolem pasu a kousala mě do krku a do obličeje.
- Vybodni mě, vojáku! - řekla mazlivě a rozkazovačně zároveň. Zvedl jsem jí dolcevitu a svíral jí a hnětl velké prsy přes krajkovou průhlednou podprsenku. Nechtěl jsem je vytahovat. Taková kombinace materiálů a barev mi dokonale vyhovovala. Do šílenství mě dováděl pocit měkkého tepla pod drsným povrchem černé krajky. Cítil jsem, že má drahá paní brzy vyvrcholí. Celá zadýchaná, začala se třást, křečovitě mě svírajíc rukama a nohama. Ještě chvíli a společně zahyneme v této ofenzivě.
- Ne do mě, prosím tě - vydechla. - Nejsem chráněná - řekla v poslední chvíli, protože jen sekundu poté jsem vytáhl svou bajonet z její hloubky a bílou krémem jí umazal černé krajkové kalhotky. Hustá tekutina se jí vnikla i mezi bujné chloupky a slepila je. Ještě jednou mě políbila a...
- Na to se nic nepočítá. To není vidět - řekla s úsměvem. Já jsem první vyšel, jako by se nic nestalo, ale přece...
- Je všechno v pořádku, mladíku? - veselým tónem se mě zeptal průvodčí, kterého jsem potkal na chodbě k našemu kupé.
- Jo! Jen mi malému přišlo špatně z jízdy, tak zvracel - odpověděl jsem cynicky. Věděl, co se stalo, proto jsem mu tak odpověděl. Ale je mi to jedno! Ať se dívá na své věci. Vím, že nemyslel nic špatného, ale...
 Ještě nás dělilo jen několik minut od příjezdu na nádraží v Rijece.
- Je dobře, že jsme vyvrcholili včas, protože na nádraží mě bude čekat miláček, tak by nebylo hezké, kdybych se objevil mnohem později...
 Zůstal jsem ohromený a zmatený, když jsem to slyšel. Nechtěl jsem jí nic říct. Nemělo by to smysl. Vlak už stál na nádraží, a já jsem ještě seděl v prázdném kupé, s otiskem polibku na obličeji, který mi vtiskla čerstvě nalíčená paní Ana, než odešla. Teprve když všichni opustili vagón, pomalu jsem zvedl vojenskou tašku a šel domů šťastný a smutný zároveň. Ach, kolik takových bitev mě ještě čeká do konce života?